Vznik kongregace
Založení našeho řeholního společenství Milosrdných sester svatého Kříže spadá do poloviny 19. století, do doby nepředstavitelné chudoby a velkých společenských změn.
Theodosius Florentini(1808–1865) velký sociální apoštol a švýcarský kapucín, se rozhodl bojovat proti sociální a mravní bídě odvážnými a mimořádnými prostředky. Vzdělání a péči o chudé považoval za nejnaléhavější záležitosti své doby a dal se do díla, jež vyžadovalo nasazení vlastních sil až na hranice jeho možností.
I když byl P. Theodosius zjevným nepřítelem revoluce, vydala na něj radikální vláda v Aargau 18. ledna 1841 zatykač. Uprchl do Elsaska, kde jeho sociální představy nabyly zřetelnější podoby. Po několika měsících se vrátil do Švýcarska a založil v Altdorfu institut Školských sester sv. Kříže. První tři kandidátky, které nechal v cizině vystudovat jako učitelky, otevřely podle jeho plánu dívčí školu v Menzingen.
K této skupině se v březnu 1845 připojila i dvacetiletá Kateřina Schererová z Meggenu. Matka Marie Terezie Schererová. Malé klášterní společenství se velmi rychle rozrůstalo, takže mohlo brzy převzít četné obecné školy. Téhož roku se P. Theodosius stal dómským farářem v Churu, hlavním městě kantonu Graubünden. Zakrátko získal jméno angažovaného duchovního správce, věhlasného kazatele a přesvědčivého sociálního reformátora. Proti nepopsatelné bídě lidu bojoval jednak tím, že pozvedl katolickou obecnou školu své farnosti na uznávanou výši, jednak že zavedl do rodin domácí průmyslovou výrobu (tkaní hedvábí a bavlny, vyšívání, pletení ze slámy).
Stát se tehdy málo staral o nemocné, staré a chudé lidi. Roku 1850 založil P. Theodosius v Churu svou první nemocnici, roku 1852 povolal k jejímu vedení sestru Marii Terezii Schrerovou (1825–1888). Ještě téhož roku se vydal na cestu do Říma, aby si od papeže Pia IX. vyprosil papežské schválení pro své dílo. Zpáteční cestu do Švýcarska změnil v žebravou pouť. Potřeboval peníze pro novostavbu, pro Křížovou nemocnici v Churu.
Churské úřady bránily tomu, aby se Křížová nemocnice s přičleněným noviciátem stala mateřským domem Milosrdných sester sv. Kříže. To P. Theodosia přimělo získat roku 1855 ve středním Švýcarsku Niggův dvůr, selkou usedlost v Ingenbohlu u Čtyřkantonského jezera. Byla to zřícenina, kde chybělo úplně všechno. Přesto se sestry do tohoto nového domova přestěhovaly s radostnou důvěrou v Boha.
Když byly roku 1856 Školské sestry v Menzingen a Milosrdné sestry sv. Kříže v Ingenbohlu biskupským rozhodnutím prohlášeny za dva samostatné instituty, byla sestra Marie Terezie Schererová následujícího roku zvolena generální představenou v Ingenbohlu. Byla věrnou pomocnicí zakladatele, který poznával v tíživých potřebách doby Boží vůli. Zakladatelé se snažili v neomezené důvěře v Boží pomoc a otcovskou dobrotu mírnit utrpení lidí a prosazovat spravedlnost. P. Theodosius hluboce vnímal bídu dělníků v době začínající industrializace, a proto se rozhodl vnést do vedení továren ducha křesťanské solidarity. Začal ve Švýcarsku a pokračoval v roce 1860 v Čechách zakoupením továrny na sukno v Horním Litvínově. Výtěžek měl zajistit dělníkům spravedlivou mzdu a sloužit sociálním účelům. Sestry měly mít účast na vedení. Při továrně založily malou nemocnici a školu pro děti dělníků. Vzhledem k různým nepříznivým podmínkám se projekt nezdařil.
15. únor 1865 byl pro Milosrdné sestry sv. Kříže osudným dnem. Otce Theodosia zastihla smrt uprostřed neúnavné činnosti. Teprve čtyřicetiletá Velebná Matka se rozhodla převzít dědictví po zakladateli, i když věděla, že tím přebírá množství dluhů, vzniklých nezdařeným továrním podnikáním. P. Theodosius byl ve své době o sto let dopředu. Jako sociálního reformátora jej tehdy znala celá Evropa. I když ho mnozí obdivovali, pro svá podnikání nikdy potřebnou podporu nedostal. I pro Matku Marii Terezii bylo nesnadné udržet s ním krok. To, že převzala jeho dědictví, bylo důsledkem její lásky k zakladateli. Tak zachránila jeho čest a přispěla k tomu, že jeho myšlenky v dějinách nezapadly. Již po čtyřech letech se jí s pomocí spolusester podařilo množství dluhů uhradit.
Matka Marie Terezie se vyznačovala jasností úsudku, nenáročností, vytříbeným smyslem pro spravedlnost a pro humor. Byla vůdčí osobností, dovedla druhým lidem dodat sebedůvěry a tím je motivovat pro jejich práci. Nebyla odcizená světu a její opravdová láska se nezastavila u klášterních zdí. Její smrt 16. června 1888 prožívaly všechny sestry jako těžkou zkoušku. Ale hned také viděly naléhavý požadavek v jejím díle pokračovat.
Seznam sester z roku 1888 zaznamenává 1596 sester ve 397 domech ve Švýcarsku a v provinciích Čechy, Horní Rakousy, Slavonie (dnešní Chorvatsko), Štýrsko a Morava. Po smrti Matky Marie Terezie pokračoval rychlý růst a mohutné rozšíření kongregace. Vznikala nová společenství ve střední a východní Evropě, ale také v Indii, USA, Číně a na Taiwanu, později v Brazílii, Burundi a Ugandě, v ruském Permu. Nejvyššího počtu členek dosáhla kongregace v roce 1940, kdy měla 9638 sester v 987 domech. Vývoj našeho institutu poznamenaly rozličné dějinné události. V této souvislosti můžeme na tomto místě připomenout vysídlení sudetoněmeckých sester z Čech po 2. sv. válce, které později vedlo k založení bavorské provincie. Podobně i po vypovězení misionářek z čínského Mandžuska následoval nový začátek na Taiwanu (1955). Železná opona ztěžovala až do roku 1989 spojení mateřského domu s provinciemi Morava, Slovensko a Maďarsko, kde byly sestry komunistickým režimem perzekuovány. Sestry v Chorvatku byly částečně zasaženy válečnými událostmi, stejně jako sestry v Burundi, které se v lednu 1996 vrátily do Švýcarska.
Dnes jsou západoevropské provincie hodně poznamenány společenským a církevním vývojem a celkovou změnou stupnice hodnot. S tím souvisí i malý zájem o řeholní život a úbytek povolání. Naše stanovy nám i v této době ukazují cestu: „Protože předpoklady jsou proměnlivé, budou se také přiměřeně měnit i naše úkoly a bude nutné je stále přezkoumávat. Jako Milosrdné sestry sv. Kříže chceme být neúnavné v hledání nových cest k lidem. Avšak musíme mít také odvahu vidět hranice svým možností a učinit nutná rozhodnutí“ (čl. 61). Takovýmto rozhodnutím bylo např. sloučení několika středoevropských provincií do jediné provincie Evropa-střed v roce 2007 nebo předání některých našich děl jiným institucím.
Naproti tomu, podle potřeby doby, přijímáme i úkoly nové. Mezi ně patří doprovázení nemocných a umírajících, poskytování duchovního zázemí, nabídka laikům ke sdílení našeho charismatu formou přidruženého členství nebo boj proti obchodování s lidmi. Zakládání nových sociálních i vzdělávacích děl ve prospěch lidí odsunutých na okraj společnosti a pro povznesení důstojnosti ženy umožňuje rozkvět pěti provincií v Indii. Podobně i na Taiwanu, v Ugandě a Brazílii se sestry zapojují do rozmanité pastorální a sociální pomoci dětem, nemocným a chudým. Důvodem k naději je také obnova komunistickou diktaturou téměř zničeného společenství sester v Maďarsku. Jsme si vědomy, že tato viditelná apoštolská díla jsou nesena vytrvalou modlitbou a každodenní obětí našich starších a nemocných sester na celém světě. Duch a příklad našich zakladatelů neztratily ani dnes svou sílu. I při změněných potřebách a za úplně jiných podmínek nám mohou ukazovat směr a otvírat cesty k novým úkolům.
Dějiny České provincie
Theodosius hluboce vnímal bídu dělníků v době začínající industrializace, a proto se rozhodl vnést do vedení továren ducha křesťanské solidarity. Začal ve Švýcarsku a pokračoval v roce 1860 v Čechách zakoupením továrny na sukno v Horním Litvínově. Výtěžek měl zajistit dělníkům spravedlivou mzdu a sloužit sociálním účelům. Sestry, které měly účast na vedení, založily při továrně i malou nemocnici a školu pro děti dělníků. Vzhledem k různým nepříznivým podmínkám se projekt nezdařil, sestry však již v Čechách zůstaly.
V roce 1872 přišly první tři sestry svatého Kříže na Moravu. Stalo se tak na pozvání hraběnky Luisy Šternberkové, která je poznala v Solnohradsku. Na jejím panství v Malenovicích založily sestry dětskou opatrovnu a dívčí školu. Malé společenství se setkalo s velkým zájmem moravských dívek, a tak sestry mohly brzy začít působit na mnoha dalších místech.
Brzy začaly působit v dětském domově ve Vizovicích, ve škole v Napajedlích, v pečovatelské službě v Bratislavě, v chlapeckém semináři v Kroměříži, v kněžském semináři v Olomouci, ve škole v Divákách a jinde. Od roku 1882 bylo ústředí provincie v Choryni.
Společenství rychle rostlo, sestry přebíraly školní a sociální činnost nejen na Moravě, ale i v tehdejších Uhrách, na území dnešního Maďarska, Slovenska, Rumunska a Jugoslávie. V roce 1912 bylo v moravské provincii 513 sester v 64 působištích. V roce 1913 došlo ke zřízení samostatné provincie Uhry se sídlem v Žambéku. K ní bylo přičleněno 36 působišť s 266 sestrami, z nichž více než sto sester pocházelo z Moravy. „Jsem velmi šťastná, že naše sestry začaly působit na Moravě. Když budou pracovat v dobrém duchu a k blahu lidí, doufám, že Bůh udělí započatému dílu své požehnání a nechá tuto malou rostlinku vyrůst ve veliký strom.“ (Bl. M. M. Terezie v dopise kanovníku Seckovi 26.11.1873) V době první světové války ošetřovaly sestry raněné vojáky v lazaretech. I po vzniku Československé republiky rozšiřovaly sestry svou činnost na poli křesťanského milosrdenství. Pracovaly nejen v nemocnicích, v sirotčincích, ve školách, v chudobincích, v domovech pro staré lidi, v církevních zařízeních, ale i v malých nebo větších společenstvích s výchovnou a sociální činností. Klášter v Choryni už nestačil pro umístění nemocných sester a pro řeholní dorost, proto byl za velkých obětí vybudován v Kroměříži nový provinční dům. Byl posvěcen dne 14. září 1932 olomouckým arcibiskupem Dr. Leopoldem Prečanem. V roce 1938 měla moravská provincie 559 sester, 26 novicek a 53 kandidátek. Po připojení pohraničních území k německé Říši a k Polsku muselo 76 českých sester svatého Kříže opustit pět ústavů v zabraném území. V době německé okupace byly klášterní školy zrušeny. Některé budovy, i velká část provinčního domu, byly zabrány pro německou mládež nebo lazarety. V posledním roce války se sestry zapojily do ošetřování nemocných partyzánů v Hostýnských vrších a v Beskydech. Zvláště byla ceněna odvážná pomoc sester z Choryně a z Lukova u Zlína. Po skončení druhé světové války mohly na chvíli sestry obnovit své působení ve školách, koncem roku 1948 byly totiž klášterní školy opět zrušeny. Sestry vyučovaly náboženství na veřejných školách, učily hudbě a jazykům, pořádaly kurzy šití a vaření pro dívky a exercicie pro různé stavy. Už v roce 1949 byly zabrány některé domy pro státní účely. Tři měsíce po internaci členů mužských řádů v roce 1950 nastalo soustřeďování ženských kongregací. Sestry sv. Kříže byly vystěhovány ve dvou etapách: 13. a 28. září 1950. V centralizačním klášteře v Bohosudově bylo umístěno 266 sester svatého Kříže z 25 domů. Zde soustředěné sestry pracovaly v různých továrnách v místě i v okolí: v kaolínce, ve Frutě, ve šroubárně, v textilních závodech, v domácí výrobě a také na polích. Žily pod dozorem zmocněnkyň neboli „referentek“ a pod kontrolou církevních tajemníků. O přesunu sester rozhodovala státní správa. Protesty a námitky představených nebyly brány v úvahu. Do října 1951 bylo velké bohosudovské společenství rozděleno do sedmnácti míst, protože ministerstvo obrany vyžadovalo klášter pro své účely. V březnu 1951 bylo Státním úřadem pro věci církevní rozděleno 33 nejmladších členek – novicek a kandidátek – do různých nemocnic. Odloučením od představených a od společenství měly být snadněji získány pro vystoupení z řádu. Bolestné bylo loučení se sestrami nemocnými a staršími, které byly státními úřady určeny do Vidnavy, vzdálené od Bohosudova 400 km. Stěhování 84 sester se uskutečnilo v neděli 27. května 1951. Už za tři měsíce se tyto nemocné a starší sestry musely opět stěhovat, a to do Bílé Vody u Javorníka. Ubytovací podmínky byly na obou místech naprosto nevyhovující. Ve Vidnavě zůstaly čerstvé hroby pěti spolusester. Koncem června 1951 musely sestry sv. Kříže ve věku do třiceti let nastoupit v továrně Elite ve Varnsdorfu. Tato skupina byla za několik měsíců přesunuta do přádelny lnu „Texlen“ v Horním Starém Městě a ubytována v továrních internátech v Dolním Lánově u Vrchlabí, později v Trutnově, a nakonec ve Svobodě nad Úpou. Koncem září 1951 bylo 25 sester sv. Kříže z Bohosudova určeno do přádelny bavlny Velveta ve Varnsdorfu, dvanáct sester do továrny v Benešově nad Ploučnicí, dalších sedm do Krásné Lípy, odkud přešly po půl roce do Texlenu Žacléř. Nemocné a starší sestry byly odvezeny do centralizačních klášterů v Bílé Vodě a v Broumově. V této době pracovalo v různých továrnách v českém pohraničí celkem 310 sester svatého Kříže: 125 sester z provincie Čechy, 105 sester z moravské provincie a 80 ze Slovenska. Vzájemně se posilovaly ve věrnosti navzdory zastrašování, přemlouvání a šikanování ze strany státních orgánů, které osnovaly totální likvidaci řeholního života. 28. června 1952 byla provinční představená sestra Kamila Gelingová internována v Hejnicích. Odloučení od sester trvalo tři roky. Celkem bylo v Hejnicích internováno 72 řeholnic z osmnácti kongregací. Z naší kongregace zde bylo jedenáct sester.
Deset sester sv. Kříže bylo v letech 1950-1953 odsouzeno do vězení: za neohlášení úmyslu přechodu přes hranice, za pomoc k útěku jednoho střeženého pacienta, za rozšiřování modlitby mariánského roku a spisku o Fatimě a za tzv. „šíření poplašné zprávy“. Nejdéle byla vězněna sestra Cyrila Ječmenová, která se při vyučování náboženství v Kroměříži odvážně zastala odsouzených představených řádů. Původní trest na osm let vězení byl po odvolání změněn na tři roky. Ve vězení v Kutné Hoře skládala tajně věčné sliby. Vrátila se s podlomeným zdravím.
Dvě sestry prožily v roce 1956-1957 šestnáct měsíců „v neznámu“. Vedly domácnost brněnskému biskupu Skoupému a rožňavskému biskupu Pobožnému, kteří byli internováni v Roželově.
V českých věznicích bylo i několik slovenských sester svatého Kříže, mezi nimi i sestra Zdenka Schelingová, ošetřovatelka ve Státní nemocnici v Bratislavě. V rámci plánované likvidace řeholnic bylo v letech 1954-1960 přeřazeno 290 sester sv. Kříže z osmi nemocnic do Ústavu léčby zářením v Paskově, do Psychiatrické léčebny v Kroměříži, do Léčebny pro dlouhodobě nemocné v Přestavlkách a do dvaceti dvou charitních a státních sociálních ústavů. V nich stejně jako v centralizačních klášterech, které byly přejmenovány na charitní domovy pro řeholnice, byly sestry pod dozorem státu, který vydával stále nové předpisy, např. o povinnosti hlášení pobytu mimo bydliště, o povolení k cestování, ke změně působiště, ke jmenování představené nebo zpovědníků. Styk s mateřským domem ve Švýcarsku byl velmi omezen, nebylo dovoleno přijímat dorost, studium bylo znemožněno. Zdraví sester bylo narušeno vysokými pracovními požadavky a přemísťováním z místa na místo. Jedna skupina se stěhovala během pěti let desetkrát. Přes všechno vnější pronásledování, domovní prohlídky, předvolávání k výslechům, žily sestry v důvěře v Boží Prozřetelnost a sesterská společenství se ještě více semkla v jednotě. Duchovní poušť padesátých let se začínala ponenáhlu měnit. II. vatikánský koncil byl i pro naši kongregaci výzvou k návratu k duchu zakladatelů. Tím, že jsme mezinárodní kongregací, byly sestry hlouběji zapojeny do snahy světové církve o vnitřní obnovu. Koncilní dokumenty se tajně rozmnožovaly a studovaly. V letech 1968-1970 mohly novicky a kandidátky, které dlouhá léta čekaly na skládání slibů, složit věčné sliby už veřejně. Krátkou dobu bylo možno přijímat nové uchazečky o řeholní život. Rozvinula se činnost ve farnostech s vyučováním náboženství a s apoštolátem mezi mládeží.
Z nařízení Státního úřadu pro věci církevní musely sestry v dubnu 1972 tuto činnost ukončit. Přibývalo starších sester, které musely opouštět státní ústavy. Charitní domovy v Bílé Vodě a v Choryni byly přeplněny. Provinční správa v letech 1970-1971 nechala opravit na vlastní náklady zchátralou farní budovu ve Štípě a koupený dům v Boršicích u Buchlovic. Zřídila v nich sesterské domovy, které se však brzy musely předat do správy České katolické Charity. Do Boršic se přestěhovaly především sestry z Broumova. „Normalizace“ politických poměrů zasáhla i nás nejrůznějšími administrativními opatřeními, zostřeným dohledem státní bezpečnosti a opětným zákazem přijímání dorostu. Neochromila však naši snahu o vnitřní prohloubení a o působení v rámci daných možností. Snažily jsme se o to, aby naše domy byly duchovními oázami, kde lidé nacházejí novou naději a posilu ve víře. Rozšiřovaly jsme náboženskou literaturu, udržovaly styky s mládeží i s rodinami a snažily se pomáhat kněžím ve farnostech. Se samozřejmou obětavostí konaly sestry mnoho jiných skrytých služeb. Bylo to např. zhotovování a praní kostelního prádla, čištění zanedbaných chrámů a svatostánků, tajné vyučování náboženství, posílání balíčků do Indie atd.
Představené opětovně posílaly na různá místa petice o legalizaci řeholního života. Mezitím tajně přijímaly a formovaly dorost. Naši odvahu k riziku posilovala upřímná touha žadatelek zasvětit svůj život Bohu. Statečně odolávaly vlivům prostředí a působily jako Milosrdné sestry svatého Kříže na místech, kam legální sestry neměly přístup. Na konci pohnutého roku 1989 sestry z hloubi srdce zpívaly se žalmistou: „Velkou věc s námi učinil Hospodin, naplnila nás radost.“
V následujících letech byly biskupské stolce opět obsazeny, řády mohly přijímat dorost, věřící se zapojovali do veřejného života. Změněná politická situace přinášela nové a nové požadavky. Vzhledem k jejich nedostatku bylo možné vyhovět jen několika žádostem. Mnoho dobrého vykonaly při své pastorační a zdravotnické službě české menšině v rumunském Gerníku. Dne 29. září 1993, v den 43. výročí vystěhování sester, otec arcibiskup Mons. Jan Graubner znovu posvětil provinční dům v Kroměříži. Ten po restituci vyžadoval nákladné opravy, které byly hrazeny s pomocí spolusester ze zahraničí. Sestry z Bílé Vody se mohly přestěhovat do Choryně a do Kroměříže. Na bělovodském hřbitově, který byl v roce 2000 prohlášen za národní památku, odpočívá 140 Milosrdných sester sv. Kříže. Při oslavě 130. výročí příchodu sester na Moravu v roce 2002 přijala sestra Filipa Macháčková v choryňském kostele pověření k misiím v ruském Permu, kde spolu se sestrami Slovenské provincie působila až do roku 2021. Dnes se sestry mimo péči o nemocné spolusestry zapojují do pastorace, do práce ve školství, ve zdravotnictví a sociálních službách, do péče o lidi na okraji společnosti. Poskytují prostor k duchovním obnovám mládeže a jiných zájemců.
Naši zakladatelé poznávali v potřebách doby Boží výzvu. V neomezené důvěře v jeho všemohoucnost a otcovskou dobrotu byli vnímaví pro lidskou bídu, stateční v obětech a vytrvalí ve své věrnosti. Jejich život je nám pobídkou a příkladem na cestě následování Krista. V době velkých společenských změn a duchovní i hmotné bídy sestry sloužily a stále slouží potřebným lidem v duchu evangelia.