6. „Cokoli jste učinili nejmenšímu…“
Matce ležela na srdci organizace zdravotní péče právě tak jako péče o chudé. Účinná pomoc nebyla snadná. Církev byla vázána světskými civilními zákony. Státním zásahem vyklizené kláštery mohly stěží něco nabídnout, navíc byla za vydržování chudých odpovědná obec. Jenže v té obecní pokladně nezbýval přečasto ani frank. Obce zajistily sice dům, do kterého chudáky, ať děti, dospělé nebo přestárlé, umístily, ale na jejich obživu dávaly jen tehdy, pokud na to byly peníze. Nehledě k tomu, jaký tam panoval nepořádek a jak dovedli být chudí svárliví, byla v takových domech křesťanská morálka vážně ohrožena.

Do takového prostředí uváděla Matka své sestry a svěřovala jim obtížnou službu. Uměla si dobře představit, co je čeká, vždyť to zažila v Näfelsu jako osobní zkušenost. Sestrám nicnepřikrašlovala, ale mateřsky a otevřeně jim říkala: „Nečekejte, že budete mít pěknou práci.Na pěknou práci je lidí dost, tam není zapotřebí Milosrdných sester.“ Osobně sestry doprovázela na nová působiště a pokud možno pár dní jim pomohla, aby se rychleji zapracovaly do daných poměrů. Přiložila ruku k dílu, uklízela, větrala, drhla zašlou špínu. Několik dní vyzkoušela, zda stanovený denní pořádek bude sestrám vyhovovat, nabádala chudé k pořádku a snášenlivosti a sama se mezi chudáky cítila jako mezi svými. Tímto způsobem postupně převzala starost o 84 takových chudobinců ve Švýcarsku.

Chudé nosila v srdci jak oko v hlavě. V době, kdy superior P. Amherd nerozvážně zamýšlel 34 domů pro chudé zavřít, aby se prý sestry věnovaly důležitějším povinnostem, postavila se mu celou vahou své osobnosti generální představené. Kdo jiný se má zastat dětí, ne-li matka? Úspěšně zachránila i tentokrát mnoha chudým a osamělým klidný zbytek života a
důstojný odchod ze světa.