12. „Nebe, nebe!“
Není divu, že když večer 16. června 1888 okolo 20:30 hod. klesly navždy únavou Matčiny ruce a ona odložila opotřebovaný plášť svého nemocného těla se slovy: „Nebe, nebe!“, zazníval dům pláčem sester a z Mateřského domu v Ingenbohlu šla zpráva od úst k ústům, takže ji oplakávali malí i velcí. Rozloučení bylo nezvratné – Matka se vrátila do Boží náruče. Ta, která po celý život naplňovala slova evangelia: „Co jste učinili nejmenšímu z mých bratří, mně jste učinili“ (Mt 25,40), uposlechla hlasu nebeského Otce: „Pojďte, požehnaní…, neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít…“.

Smrtelné tělo kleslo do země hřbitova; avšak zasetá láska v lidských srdcích nezemřela: naopak, v srdcích lidí žila Matka dál. Záhy po její smrti přicházeli k jejímu hrobu na sesterském hřbitově lidé obtížení trápením a starostmi, aby ji prosili o přímluvu. Byla to tichá, ale výmluvná gesta lásky, vděčnosti i proseb v tísni. Když se ale kardinál van Rossum zabýval jako protektor kongregace dějinami počátků institutu, které jsou ovšem od života zakladatelky neoddělitelné, pocítil vůči této velké řeholnici obdiv a hlubokou úctu pro její vysoký stupeň duchovního života a ctností. Z jeho podnětu se pak podnikly první kroky k zahájení procesu blahořečení. První etapě předcházely přípravy písemných dokumentů v mateřském domě, ty byly završeny r. 1931 procesem na diecézní (biskupské) úrovni. Kvůli zpracování připomínek byl konán doplňkový diecézní proces ukončený v letech 1941-42. Papežská etapa (apoštolský proces) procesu byla zahájena na přelomu roku 1950-51. Následovaly kanonické procesy ohledně zázraku na přímluvu Matky M. Terezie: 1951 proběhly dva takové procesy v diecézi Freiburg in Breisgau (jihozápadní Německo), jeden proces se uskutečnil ve Vídni v r. 1955 za předsednictví krátce nato zesnulého kardinála Innitzera.

Potom, po dokončení apoštolského procesu, zpracovával své námitky „advokát diaboli“ z římské kongregace pro nauku víry. Ten materiály vrátil s požadavkem, že je třeba důkladněji přezkoumat archivní prameny. Jejich vypracování si vyžádalo více času, a tak se stalo – zajisté i k velké radosti Matky – že byla blahořečena nejprve  „dcera“ stejné kongregace, sestra Ulrika Nisch z Hegne, prostá 31letá kuchařka zesnulá po necelých devíti letech řeholního života, avšak omilostněná darem modlitby a sloužící lásky. Blahořečení se konalo v Římě, ve Vatikánu v listopadu 1987 po 32letém procesu.

V procesu Matky M. Terezie byly vypracované odpovědi na otázky „advokáta diaboli“ odeslány Kongregaci pro svatořečení jako „Responsiones“/odpovědi/ v roce 1991.

Dne 2. dubna 1993 potvrdil papež Jan Pavel II. dekretem „O heroicitě ctností“ mimořádnost ctností Matky M. Terezie. Bezprostředně byl zahájen proces o zázraku na její přímluvu, a to na základě události ve Vídni – Laxenburgu z r. 1951. Šlo o nevysvětlitelné vrácení utopeného tříletého děvčátka Bruny do života.

Dne 27. dubna 1993 lékařská komise potvrdila, že znovu nabytí života dítěte je přirozeným způsobem nevysvětlitelné. O něco později, 22. června téhož roku, potvrdila zázrak na přímluvu Matky M. Terezie komise teologů. Po odsouhlasení etap procesu kardinály a Sv. otcem již nebylo překážek pro veřejné vyhlášení Matky M. Terezie Schererové za blahoslavenou. Slavnost blahořečení se konala v Římě 30. října 1995 ve vatikánské bazilice sv. Petra za účasti paní Bruny, která byla jako dítě zázračně zachráněna před smrtí, a nyní přicestovala z USA. Blahořečení se účastnily Milosrdné sestry sv. Kříže z celého světa, také z amerického kontinentu, z Indie a z Taiwanu. Po tři dny se potom slavilo v římských bazilikách triduum blahořečení, a to kromě dne blahořečení u sv. Petra také v bazilice sv. Pavla „Za Hradbami“ a u sv. Ondřeje „In Mauro“.

Nechceme zapomenout ani na mimořádné uchování tří křížků (řeholního náprsního kříže, křížku v rukou zesnulé a křížku růžence), které byly objeveny neporušené při exhumaci Matčina těla ze hřbitova padesát let po uložení do hrobu (červen 1938). V rámci procesu bylo třeba prozkoumat ostatky, proto bylo tehdy tělo Matky vyzdviženo a ostatky uloženy do nové rakve vystavené potom ve hřbitovní kapli naproti vchodu do starého klášterního kostela. V letech rekonstrukcí (počínaje r. 1969) byla neporušená rakev s ostatky uložena na důstojném místě do provizorní hrobky pod klášterním pahorkem v někdejším dětském domově Paradies.

Již tehdy se to však jevilo jako dočasné řešení, než se pod novým klášterním kostelem dokončí krypta. Dobře zvolené architektonické prvky (tlumené barvy stěn a tmavě modrý strop připomínající matčina poslední slova, hlavně ale eucharistická přítomnost Pána ve svatostánku přispívají k atmosféře klidu a modlitby na tomto místě. Zde spočívají ostatky od r. 1975, kdy byl hrob zapečetěn biskupskou pečetí.

Dílo zakladatelů a jeho rozkvět i šíření v celém světě vystihuje symbolika stromu, jehož listy směřují do všech stran (obruba náhrobku a deska na hrobě). Svědčí o tom, že bl. Matka M. Terezie zůstala „Matkou v těžkých dobách“ i poté, co odešla na věčnost. Od generální kapituly v r. 2008 jsou v kryptě i ostatky obou dalších blahořečených Milosrdných sester sv. Kříže, již zmíněné bl. Ulriky z Hegne a bl. Zdenky Schelingové, slovenské mučednice z dob komunistické totalitní moci v 50. letech 20. stol.