11. Silná i vlídná
Pod tíhou starostí a práce však rostla její známost mezi lidmi. Začínala být uznávaná. Nejednou se s ní setkávala šlechta, přijal ji císař ve Vídni, poklekla před Sv. Otcem v Římě. Státníci neskrývali svůj obdiv k ní, cenili si jejího rozhledu a organizačního talentu. Právník a univerzitní profesor, konfesí protestant, D. C. Hilty o ní napsal: „Velebná Matka Marie Terezie byla svojí povahou výslovně regentkou. /Pozn.: Regentka vládne obvykle za nezletilého krále./ Ojedinělá osobnost mezi ženami, která se vyznačovala pronikavým pohledem, rozhodností, ale zároveň pokojným duchem, ať na ni dolehly jakékoli obtíže života a stavu… její řešení byla prosta sobectví a osobních výhod; domnívám se, že tím si získávala lidi.“
To, čím si dokázala matka získat srdce prostých lidí, nebyla její sláva nebo mimořádnost jejího poslání. Ani dnes tomu není jinak. K jejímu hrobu proudí spousty lidí, přicházejí k ní poutníci. Ovšem, vystupovala s určitou rozhodností, a to mohlo působit až majestátně nebo vzbuzovat úctu k její osobě, ano dokázala energicky zakročit, když to bylo nutné. V jádru ale byla prostá a odzbrojující svojí dobrotou.
Sr. Cornelia Fürer, která ji doprovázela na cestě do Říma, zachytila útržek osobního rozhovoru papeže Lva XIII. s Matkou M. Terezií. Zachytila ho potom v kronice jako zvěčnělý portrét Matky. Zde jsou papežova slova: „Jak šťastnou Matkou musíte být, vždyť máte tolik dobrých dětí!“ Odpověď zněla: Snad máte pravdu, Vaše Svatosti, ale tato šťastná Matka se nevyznačuje vždy vlídnou trpělivostí jako Svatý Otec: umí někdy jednat stroze.“ Papež na to řekl: „To neškodí. Vždyť známe Vaše mateřské srdce.“
Matčinu povahu patrně nejlépe vystihl jeden malý chlapec, který o ní řekl: „Je jako nějaká královna, a maminka zároveň.“
Matka Marie Terezie zůstala i při větším rozsahu svých pravomocí oním „sluníčkem z Meggen“. Smysl pro humor jí dodával přitažlivost a vřelost. Kdykoli dávala, dokázala to udělat s takovou srdečnou samozřejmostí, která nikoho nepokořovala, ale každého obšťastnila. Dobré slovo a dárek z její ruky nejednou provázelo koření humoru tryskající z radostného srdce. Nebylo náhodou, že to lidé vycítili; však měl pravdu jeden z italských dělníků při budování klášterního kostela: „Klášterní polévka chutná vždycky, ale když nalévá donna superiora, to je přímo vynikající!“
Matka M. Terezie usilovala být matkou hlavně chudým, dělníkům, dětem, obyčejným malým lidem. Nikdy se nestyděla za svůj prostý původ a nic nechtěla mít lepší, než to mají chudí. Kdykoli se setkala s chudými lidmi, byla jako jedna z nich. Ano, cestovala do Říma, do Vídně, do dalekých Čech, do Maďarska, do Slavonie, a zakrátko zase nazpátek, pár dnů pobyla v Ingenbohlu, a zase na cesty. Jenže uprostřed těch závažných povinností využívala stovky příležitostí, jak způsobit drobnostmi radost. Nepřeslechla, že některá sestra kašle, všimla si, když byla jiná skrčená zimou a už jí podala z vlastní zásoby teplé prádlo. Osobně kontrolovala, aby byla polévka pro chudé chutná. Sama zanesla občerstvení lidem na pole, ujala se potulného tovaryše a starala se o jeho úspory – jistě nebyl jediný, komu aspoň trochu naspořila. Našla čas vyučovat nevidomé dítě, obstarala pro nemocnou láhev kvalitního vína na posilněnou…
Na svých cestách až příliš často zahlédla lidskou bídu a stud. Nemluvila naprázdno – snažila se nějak pomoci, všechny uzavírala pevně do svého srdce. Když mohla, přimluvila se za lidi, i kdyby měla prosit samotného císaře nebo papeže. Vystupovala právem matky, která se nikdy nešetří, když jde o dobro jejích dětí.
Pocty, když se jí nějakých dostalo, ji příliš netěšily. Zato o ní mohli vyprávět obyčejní lidé a děti, třeba malý Fanouš, nejmladší ze sirotků některého ze sirotčinců, který se před noční bouřkou přišel ukrýt do Matčiny náruče, nic se neostýchal na ni zaklepat; nebo při vánoční besídce, když jedno dítě vyděšené z prskavek uteklo z pódia do první řady diváků a schovalo hlavičku Matce do klína; nebo když při vizitaci v dětském domově za matkou chodil celý zástup mladších dětí a celý den ji sledovaly – nahoru po schodech, počkaly za dveřmi, když něco zařizovala, pak zas po schodech dolů, a zas dlouho čekat za dveřmi, to nic! – jak se vynořila Matka, rázem ožily. Z takových ctitelů a jejich důvěry se radovala, jako by jí právě skládal pocty celý svět a jeho velikáni.
——————
Fotografie jsou z Meggen, rodného města Matky Marie Terezie. Na její památku se zde nachází „Náměstí Matky Marie Terezie“.
