7. „Kdo přijme jedno takové dítě kvůli mně…“
Co je horšího nad skutečnost, že trpí děti? Kolik bolesti se musí vměstnat do tak malého srdíčka! Matka M. Terezie soucítila s chudými dětmi vší něhou svého mateřského srdce. Kdykoli se s nějakým maličkým v tísni setkala, a takových příležitostí bylo nesčetně, okamžitě je přijala do svého srdce. Děti mnoho vycítí – proto se jí nikdy nebály. Instituce na ochranu práv dítěte tehdy neexistovaly, sirotci a chudí nezletilí byli vydáni svodům a krutým „zákonům“ ulice, kde šlo o holé přežití. O bezohledném zneužívání dětí k mnohahodinové práci bohužel slyšíme až do dnešních dnů; tehdy od svých zaměstnavatelů bez svědomí nedostaly ani tolik, co by je chránilo před smrtí hladem. Nejsmutnější poměry vládly v továrnách. Stovky dětí místo do školy směřovaly jako dospělí do nezdravých dílen, konaly špinavou práci u strojů, a pokud si hned nezničily zdraví, pak duši pošpinily zcela jistě.
P. Theodosius k tomu jednou řekl: „Dokud bude na světě byť jen jedno trpící dítě, nesmím myslet na sebe.“ Tento velký přítel dětí a mládeže nemluvil do prázdna. Také jeho následovnice usilovaly dětem z hluboké bídy pomáhat.
V bývalé Camenzindově továrně na plátno, dnes známé pod názvem „Paradies“ měly chudé děti dostat příležitost nejen k práci přiměřené jejich věku, ale i přístřeší a výchovu. Mladší děti měly pevně vyhrazený čas na školní výuku, dívky se zde mohly naučit základům domácích prací. Za práci dostávaly děti zaplaceno a kdo byl pečlivý, dokázal si i nějaký ten haléř uspořit. Po několika letech Matka zrušila výdělečnou činnost a dům byl výhradně dětským domovem. Jakýpak domov bez matky, řeknete si. Ale tady děti Matku měly. Jak se generální představená sester stará o sirotky z „Paradiesu“, bylo všem dobře známo. Když se unavená a ustaraná vracela z cest, zamířila právě za „svými“ dětmi; aspoň se s nimi pozdravit. V kruhu štěbetající drobotiny našlo její srdce zvláštní osvěžení a povykující děti, které ji pokaždé radostně obklopily, jí dávaly nejrychleji pozapomenout na starosti. Však ony tam na pahorku na ni beztak čekaly…
Jako každá skutečná matka milovala Matka M. Terezie obzvlášť slabé, postižené a neduživé děti nejvíce. Když se jí v Herten přihodilo, že prvními obyvateli, které potkala, byly dvě slabomyslné děti, neopomenula pro ně něco podniknout. Zašla na faru a pohovořila s panem farářem o možnosti zřízení domu pro postižené děti právě v jeho působišti. Nebe bylo přáním jejího mateřského srdce zvlášť nakloněno. Skutečně se v krátké době nabídl zámožnější sedlák, že poskytne na postavení takového domu vlastní pozemek. V Herten vyrostl potom ústav, který se rychle naplnil dětmi s různým postižením. Matku tam ale neviděli naposledy, naopak. Když tam byla jednou opět na návštěvě, zastihla ji právě tam žadatelka o přijetí do kláštera. Matka měla právě v náručí těžce postiženého mrzáčka. Odpověděla žadatelce s hlubokým pohledem na dítě i na ni, mladou zdravou ženu: „Jestli můžete mít ráda jedno takové dítě, můžete přijít.“
Matka cítila hluboký soucit s hluchoněmými dětmi. Dovedla se vcítit do role, kdy člověk neumí vyjádřit, co prožívá, a cítí se nepřijatý ve své jinakosti, nepochopený, naplněný hořkostí nad svým údělem. Tehdy hluchoněmí nemohli ani přistupovat ke svátostem a když neměly milující rodiče, nikdo se nepostaral o jejich růst ve víře.
Matka nepřestávala usilovat v hledání způsobu, kterým by se hluchoněmým otevřela cesta ke komunikaci a tím i ke vztahu k Bohu. Radostně přislíbila pomoc, když nově zřízený ústav hluchoněmých v Hohenreinu hledal prostřednictvím kantonálních úřadů v Lucernu vhodné ošetřovatelky. Osobně navázala kontakt s ústavem a pečlivě studovala metody dorozumívání, aby dala šanci vzdělávání dětem francouzského a italského mateřského jazyka. Podařilo se jí takové ústavy pro zmíněné jazykové skupiny založit v Gerunden a v Locarnu. Když se účastnila slavnosti 1. sv. přijímání hluchoněmých dětí, šťastně zvolala: „Nyní je dosaženo cíle, pro který jsme tento dům budovali!“
Již od prvních učitelských let v Galgenen měla Matka M. Terezie vřelý vztah k školní mládeži. Obzvlášť jí leželo na srdci vzdělávání děvčat po ukončení základní školy. Zprvu zřídila při penzionátu pro dívky v Churu, později v Ingenbohlu, také učitelský ústav a posílala dívky jako praktikantky do mnohých škol, které převzala a obsadila sestrami. Přestože ji později mnoho povinností generální představené plně zaměstnávalo, neváhala náhodně vstoupit do vyučování, aby sestry učitelky povzbudila v horlivosti a rozvoji pedagogických schopností. Svědectvím Matčina sociálního rozhledu jsou kromě škol domácích prací a pokračovacích kurzů pro dívky také dívčí penzionáty. V nich zamýšlela poskytnout dívkám dobrou křesťanskou výchovu školy vyššího stupně, aby pak absolventky mohly ve společnosti úspěšně pracovat pro Boží království.
——————
Fotografie zachycují působení sester sv. Kříže v Čechách a na Moravě v minulém století při péči o postižené děti, v mateřské škole, při výuce či při vaření polévky dětem v době 2. světové války.
Poslední foto: bývalý učitelský ústav s internátem Theresianum v Ingenbohlu, dnes škola
zahrnuje gymnázium, střední a odbornou školu.
