5. „Byl jsem nemocen…“
Péče o nemocné byla tehdy ještě „v plenkách“. Většinou spočívala na příbuzných nemocného, nakolik mohli zaplatit pro pacienta domácí ošetřovatelku. Veřejnost měla pro nemocné a jejich existenční otázky jen málo pochopení. Chudí lidé nemohli téměř nic jiného, než uložit nemocného na ubohý slamník a vyhlížet zlepšení nebo jeho smrt. Milosrdným sestrám byla tato palčivá otázka denně na očích. Křížová nemocnice v Churu sice zůstala ohniskem zdravotní péče i východiskem pro návštěvy nemocných v domácím prostředí, byla to však jen kapka v moři. Proto byly sestry vzdělávány jako ošetřovatelky a posílány z Ingenbohlu na nová místa. Velebná matka, jak se tehdy hlavní představené říkalo, posílala četné sestry na venkov i do měst, aby poskytovaly ambulantní péči. Promýšlela však i zakládání dalších nemocnic, a to i v zahraničí. Mezi první taková zařízení patřila např. nemocnice v Innsbrucku, Útulek P. Marie pro nemocné poslíčky ve světových lázních v Meranu (italské Tyroly) nebo Útulek sv. Josefa pro nemocné a chudé poutníky v Římě. Matce ležel na srdci osud nemocných kdekoli v Evropě.
V Curychu se jí podařilo uskutečnit dlouholeté přání zakladatele: zřídit katolickou nemocnici v městě jinak převážně protestantském, kde katolíci byli trpěnou menšinou. Z malých tolik namáhavých počátků (nejprve zakoupením soukromé budovy někdejšího hotelu „U Labutí“) povstalo nakonec známé Theodosianum.
Velkou radostí bylo pro sestry sloužit nejchudším nemocným. Kantonální rada v Lucernu uvolnila místo v bývalém klášteře sv. Urbana v Lucernu, založila tam nemocnici a požádala Matku M. Terezii o sestry k zdravotní péči. Matka ochotně přislíbila. Říkala: „Ve Sv. Urbanu sloužit, to je radost pro každou Milosrdnou sestru, tam je na svém místě. Nejkrásnější odměnou jí bude světlo v očích těchto nemocných, které jim připomene živého Boha, jemuž sloužit je hodno každé oběti.“
S vypuknutím války mezi Pruskem a Rakouskem (1866), později pak za Německo – francouzského válečného konfliktu (1870–71), posílala Matka M. Terezie sestry do lazaretů v Čechách, v severní Itálii a v Německu. „Co je lepší? Sedět u Pánových nohou, anebo sloužit Pánu v nemocných a zraněných?“ Těmito slovy plnými odhodlané víry doprovázela své duchovní dcery v této nebezpečné obtížné úloze. Některá jejich působiště osobně navštěvovala, aby sestry povzbudila a ujistila se, že nebylo promeškáno nic, co by mohlo zlepšit úděl raněných. Bylo jí zadostiučiněním, když byly sestry za svoji poctivou zdravotní službu a obětavost provázenou určitým odstupem Bohu zasvěcených získaly vděčný respekt nemocných vojáků a některé byly úřady oceněny nejvyššími vyznamenáními.
Rodné Švýcarsko připravilo Matce konající skromně svoji povinnost uznání až později – v rámci Národní výstavy ve Švýcarsku v r. 1939 ji zařadilo do „Švýcarské galerie hrdinů“ s poukazem: „Organizátorka dobrovolné zdravotní služby v lazaretech“.
Se snad ještě větší velkorysostí se projevily Matka i sestry za poválečné epidemie cholery, která zasáhla Švýcarsko. Tehdy i vlastní příbuzní prchali od nakažených. Síla lásky Milosrdných sester však byla silnější než smrt. Matka nesla odpovědnost za všechny. Ale již při prvních poplašných zprávách o nákaze nabídla k ošetřování své duchovní dcery a také uvědomila všechny úřady v ohrožených oblastech, aby jí okamžitě oznámily, budou-li potřebovat další ošetřovatelky.
Za zimy 1870/71 se ocitli odzbrojení zimou a hladem vyčerpaní francouzští vojáci tzv. Bourbakovy armády na hranicích Švýcarska. Švýcarská konfederace se jich ujala a rozdělila je na péči do všech koutů Švýcarska. Hladoví a na smrt unavení, se tak ocitli bez přístřeší a bez haléře v cizím prostředí. Zpráva o tom se rychle donesla nahoru ke klášteru. Matka nezaváhala. Co nejrychleji pro ně dala postavit v zahradě jednoduché obydlí… Jejich zraky se ustavičně otáčely za tou vlídnou sestrou, která vypadala vzpřímená jako královna, ale sloužila jim jako služebná.