4. Ochotné a rozhodné „ANO“
Krátce předtím, o Růžencové neděli téhož roku, se v kapucínském klášteře v Altdorfu ucházela o rozhovor s P. Theodosiem Kateřina Schererová. Byla to pozoruhodná událost pro pozdější dějiny charity ve Švýcarsku. Dva odvážní a současně bohatými Božími dary vybavení lidé stanuli proti sobě naplněni stejnou odvahou a rozhodností pomáhat lidem. P. Theodosius bystře rozpoznal ve vyšší, statné, mladé ženě tu, kterou mu Boží Prozřetelnost posílá. Kateřina byla ochotna nasadit všechny své mladistvé síly lásky k dispozici pro velké dílo k Boží oslavě.

P. Theodosius si vyhradil pečlivě čas pro přípravu všech čtyř uchazeček a pod jeho vedením jejich pilné a poddajné duše kráčely rozhodnými kroky v duchovním životě vzhůru. P. Theodosius v nich pěstoval zdravou zbožnost a obětavé nasazení pro bližní v následování Ježíše Ukřižovaného. Již po půl roce se čtyři uchazečky mohly zasvětit sliby čistoty, chudoby a poslušnosti. Skromná slavnost se odehrála v klášteře cisterciaček ve Wurmsbachu. Od této chvíle se daly jako milosrdné sestry cele do služeb Bohu a lidem. Oděna řeholním rouchem a závojem vykročila na tuto cestu i Kateřina, a to již pod řeholním jménem sestra Marie Terezie. Kolik rukou se napřahovalo k těmto ušlechtilým duším, kolik lidí tolik potřebovalo útěchu Matky!

Když se dnes ohlížíme za obsáhlým dílem Matky Marie Terezie, nepřestáváme žasnout nad jejím všestranným nadáním. Ať ji poslušnost vedla kamkoli, kde křičela lidská bída a bolest – ať mezi školní děti, nemocné, chudé, opovrhované, anebo postižené a neduživé, všude nasadila sebe celou. Copak to není pochopitelné? Se srdcem Matky ani nemohla jinak. Vždyť matka dokáže všechno a všechny chápe. V prvých pěti letech po slibech si sestra Marie Terezie osvojovala práci učitelky na venkovských školách v Galgenen, Baaru a Oberägeri. Jak rodiče dětí, tak úřady rozpoznávali v jejím požehnaném vlivu na děti pedagogický talent, „rozenou učitelku“, jak se o ní později vyjádřil světící biskup Mons. A. von Haller. Také z dopisu P. Theodosia do Baaru, kde proti příchodu školských sester zaznívaly i nepřátelsky podbarvené hlasy, mnohé vytušíme: „Jen nechte sestru Schererovou klidně jít do Baaru; ona se brzy zalíbí i těm, kdo proti ní nyní brojí. Naše „sluníčko z Meggen“ je šťastná povaha, která se rychle zapracuje a do všeho vpraví a ráda vyjde vstříc; kromě toho je jí vlastní pedagogické nadání a má mnohé duchovní dary. Velice si jí vážím pro její ctnosti.“ Ukázalo se, že se ani trochu nemýlil.

Ovšem v r. 1850 volal již zakladatel mladou učitelku k jiným úkolům do Näfelsu. V tamějším chudobinci žilo či spíš živořilo padesát chudáků, samí zanedbaní a mravně upadlí lidé. Sestra M. Terezie se jich měla ujmout jako Matka chudých, a kromě toho vyučovat na místní venkovské škole ruční práce. Také starost o dům a zahradu ležela na ní, aby do jejich údržby zapojila schopné svěřence z řad chudých. Sestra M. Terezie se odevzdala zcela do rukou Božích, kam složila i dosavadní milované učitelské zaměstnání, a poslušně nastoupila do prostředí křiklavé bídy. Ačkoli teprve pětadvacetiletá, necouvla před návalem práce, zodpovědnosti a duševního vypětí. Přijala do svého srdce i tyto „děti“, nasadila pro ně všechny síly a zahrnovala je láskou.

S vlastnostmi praktické dobré matky působila mezi svými svěřenci zakrátko jako hlava početné rodiny konající se samozřejmostí a obětavostí každodenní práce. Postupně se dům stával světlejší a útulnější, i ty nejzahořklejší typy lidí se pojednou pootevřely dosud nikdy nezakoušené nezištné lásce. „Byla nám Matkou!“ – takové vysvědčení jí vystavili chudí, když se s ní z vůle řeholních představených museli již po půl druha roce rozloučit. Budoucí veliká postava charity splnila první náročnou zkoušku tam v Näfelsu na výbornou. Po pravdě mohla říct se sv. Františkem z Assisi: „Co se mi zpočátku jevilo hořkým, stalo se mi sladkostí pro duši i tělo.“ P. Theodosius se na ni jako apoštol charity mohl plně spolehnout.

Ten zastával v té době úřad generálního vikáře diecéze téhož jména: v Churu v Engadinu (povodí Innu na švýcarském území; diecézi podléhaly v 19. stol. kromě současného kantonu Graubünden i vnitřní Švýcarsko s nejstaršími kantony, tzv. Urschweiz a Liechtenštejnsko). Při svých povinnostech se setkával z první ruky s neslýchanou bídou a nelidskými podmínkami nemocných z chudých vrstev obyvatelstva. V Churu shromáždil takové nemocné chudáky pod střechu nouzového špitálu v domě Planaterra. Vzápětí sem povolal sestru Marii Terezii jako představenou. Přicestovala do Churu 1. března 1852, (byla vyžádána zakladatelem od Matky Bernardy z Menzingen, aby byla v Churu místní představenou). Ve všech koutech se krčila bída a sestru M. Terezii hrozilo opět zavalit množství práce. S jejím příchodem pronikl do domu sluneční paprsek porozumění: první, co udělala bylo, že prošla domem od lůžka k lůžku, ptala se, jak se lidé cítí, s každým prohodila vlídné slovo. Do starého domu začal proudit život, ale také noví žadatelé o péči, takže brzy nebylo jediné volné lůžko.

„Musíme začít stavět!“, oznámil zakladatel sestře M. Terezii hned první den. Necouvla a přislíbila při velkém záměru pomáhat, jak bude schopna. Zakladatel mířil k uskutečnění zamýšleného cíle mílovými kroky a mladá představená chvátala po jeho boku. Již od počátku v Churu ji P. Theodosius nenazýval jinak než Matkou M. Terezií. Sotva se vyhloubily základy nové nemocnice, odcestoval zakladatel do Itálie získat dovolení a požehnání Sv. Otce a prosit o prostředky, podnikat sbírky.

Tak ležela na Matčiných bedrech nejen péče o nemocné, ale i dozor nad staveništěm. Dluhy nabývaly hrozivé podoby a nepřátelství místních nekatolíků i některých členů městské rady odsuzovalo sotva započaté dílo k zániku. Matka snášela všecky obtíže, důvěřovala Bohu a vynaložila veškerý talent i schopnosti na záchranu odvážného díla. Dokonce se jí podařilo, že novostavba zdárně pokračovala a nenávistné nepřející hlasy umlkly. Nová nemocnice dostala kvůli tolika prožitým těžkostem příhodné jméno: „Křížová nemocnice“.

Moc Kristova kříže působila, že se nemocnice brzy stala požehnáním pro město i širší okolí. Byla v rámci kantonu největším nemocničním zařízením. Srozumitelně její význam vystihují slova tehdejšího churského lékaře Dr. A. Kaisera: „Také u nás v Churu existovaly předsudky, jako by to bylo něco nemístného dát se ošetřovat v nemocnici. K podstatnému obratu v této zdravotnické otázce došlo v našem městě po zřízení Křížové nemocnice vedené Milosrdnými sestrami. Lidé uznávali velký přínos, kterým byly jejich obětavé služby pro obyvatelstvo, zejména pro chudé, a to za co možná levného provozu. Předsudky se rozplynuly, čin sester je umlčel.“

Křížová nemocnice se stala opěrným bodem pro další charitativní služby v Churu. Brzy byl zbudován i chudobinec, sirotčinec, penzion pro dívky – a protože se hlásily k sestrám další ochotné mladé ženy, vznikl zde i noviciát Milosrdných sester. Matka M. Terezie starostlivě a s rozvahou bděla nad rychle rostoucím dílem, v němž byly již v zárodku zahrnuty mnohotvárné záměry zakladatele. Nejdříve na nohou a poslední uléhala k spánku, přiložila ruku při ošetřování nemocných, obstarávala domácí práce, kuchyni, zahradu, nevyhýbala se žádné práci. Její příklad byl pro sestry výzvou, aby také ony s láskou sloužily i těm nepatrným z řad pacientů a samy se spokojily s nejnutnějším, ochotně se zříkajíce osobních nároků.

Městské radě v Churu však bylo nadějně se rozvíjející dílo sester trnem v oku. Vždyť tady snad dokonce vznikne klášter! To nemohli strpět. Nechtěli připustit vznik mateřince Milosrdných sester v objektu Křížové nemocnice. Tak vlivnému protivníkovi se však nepostavil nikdo menší než sama božská Prozřetelnost. Ta zavedla právě tehdy P. Theodosia do půvabného kraje v okolí Schwyzu. Když se dozvěděl o prodeji zchátralé usedlosti na výšině nad městečkem Brunnen, neváhal ji zakoupit pro výhodnou a přístupnou polohu v srdci Švýcarska. Zakladatel měl sice k zaplacení zchátralého „Niggova dvora“ v hotovosti pouze pětifrank, to mu však nebránilo s důvěrou prohlásit: „Bůh se postará!“

Dobře vytušil, jaké možnosti rozvoje toto místo dává do budoucna. Švýcarsko si ponechalo vzpomínku na významného reformátora školství a apoštola charity i tím, že má dodnes mince v hodnotě 5 CHF latinský nápis „Dominus providebis“ – Bůh se postará. Ve Svatém týdnu 1855 již stoupalo několik prvních sester z Churu kamenitou stezkou k zanedbanému domu v Ingenbohlu, v kterém nenašly ani to nejnutnější. Jako dobré učednice krajně nenáročné Matky se nezalekly odříkání. Pod děravou střechou přece jen našly suchý kout k přenocování a slámu si v okolí vyprosily. S jídlem to sice bylo z ruky do úst, ale ony se pustily s radostnou odvahou do úklidu a opravdu se tužily. Postupné nejnutnější opravy následovaly, takže Městská rada v Churu se jistě nemálo podivila, když svou vyhlášku z března 1858: „Ústav Křížové nemocnice se s okamžitou platností vrátí svému původnímu účelu a osoby, které se nevěnují přímo péči o nemocné jej musí opustit“ nemusela ani zdaleka upomínat: Matka M. Terezie se spolu s noviciátem a dívčím penzionem neprodleně a s konečnou platností přestěhovala do Ingenbohlu.

Bylo třeba budovat od začátku nový domov. Minulé působiště opustila, ale její srdce hořelo stále plamenem, který s lehkostí zapaloval další sestry. Z nově nabytého bezpečného zázemí mohla Matka působit k upevnění dosavadních a zakládání nových větví charity a vysílat do svého „bojového tažení lásky“ nové statečné řeholnice.