3. První láska

Matka i výchovný „poradce“ v osobě faráře z Meggen dobře zvážili, kam Kateřinu v Lucernu umístit. Nastoupila totiž jako pomocnice v domácnosti a v ošetřování nemocných do městské nemocnice, kterou vedly Sestry Božské Prozřetelnosti z Besançon. Děvče, sotva patnáctileté, tu poprvé na vlastní oči vidělo utrpení starých nemocných lidí a jeho srdce se zachvělo strachem. „Zpočátku to bylo pro mě moc těžké… vidět pořád jen chudé a nemocné lidi.“ Rozechvělost a strach však nebyly to jediné, co se rodilo v jejím citlivém srdci; mladistvá bezstarostnost a živelnost ustupovaly pozvolna se rozvíjejícím mateřským citům. Kateřina pronikala k jádru své osobnosti, stávala se dospělou.

Abychom pochopili hnutí jejího srdce, je třeba poznamenat, že v domě sester byla nejen primitivní nemocnice, ale i útulek s péčí o přestárlé, chudé a nemocné. Práce děvčete spočívala tedy v těch nejobyčejnějších službách. Při péči o nemocné v tak ubohých podmínkách musela Kateřina v sobě jistě potlačovat odpor a leccos nedat znát. Těžký vzduch nevyhovujících místností, sténání trpících, brblání nespokojených a jejich náladovost – to bylo jako zlý sen pro dívku zvyklou čerstvému povětří venkova, volnosti pohybu a slunným pastvinám.

Bůh zamýšlel právě touto těžkou lekcí „vyškolit“ srdce budoucí Matky chudých. Kateřina se Boží výchově podřídila. Poslušnost patřila k rysům jejího charakteru: přijmout bez reptání poměry i životní trampoty, podrobit se. S Boží pomocí a silou milosti překonávala stesk po domově i ošklivost, kterou v ní vzbuzovali zanedbaní, nemocní a staří lidé. „Začala jsem se více modlit a častěji jsem přistupovala k svátostem, píše: „Aniž by to tušila, objevila zákonitý rys mezi bytím a činností člověka ve službě lásky k bližním. Již jako šestnáctiletá směřovala touhou zcela vážně ke křesťanské dokonalosti. Napsala o té době: „S pomocí Boží milosti jsem začala doopravdy pracovat na svém polepšení.“

Díky tomuto úsilí zvážněla, stala se přemýšlivou a hlubší. Své srdce otevřela soucitu, ochotě sloužit a oddanému plnění Boží vůle. Od malička byla zvyklá konat práci spolehlivě a bystře dokázala vypozorovat, co je právě třeba podniknout. Proto přistoupila i na změněné podmínky a nové prostředí s jeho nároky bez vzdoru a prohlubovala se ve vztahu s trpícím Spasitelem. Svobodně se pro něj rozhodla a ke svým svěřencům přistupovala s vděčností, že může něco vykonat pro Krista trpícího v nich, ulevit jejich tělesné, nebo duševní bídě. Spíš než povinností se její práce stávala ochotnou a radostnou službou. Našla své povolání pomáhat trpícím. Má ho uskutečnit jako svobodná ve světě? Anebo se má Bohu úplně odevzdat v šatu milosrdných sester?

Po četných modlitbách a poradách se zpovědníkem viděla svoji cestu spíše v Bohu zasvěceném životě. Do kterého řeholního společenství se ale má přihlásit? Boží Prozřetelnost vyšla statečné dívce dozrávající v silnou osobnost vstříc právě díky setkání s apoštolem charity P. Theodosiem Florentinim, OFMCap. Její cesta dostávala určitější obrysy: měla stát tomuto řeholníkovi po boku jako věrná spolupracovnice a pomáhat mu uskutečňovat jeho smělé plány.

P. Theodosius byl jasnozřivý muž a s bolestí v srdci vnímal obrovskou bídu své doby. Lidé byli obětí chudoby, krajního nedostatku, dřeli se v továrnách za mizerný výdělek, rodiny si musely stále jen odříkat a k tomu válečné poměry nesly s sebou hlad. Následky Velké francouzské revoluce i napoleonských válek tvrdě zasáhly všechny společenské třídy. Obzvlášť bídně vypadalo vzdělávání a výchova mládeže a křesťanská charita. Právě tehdy se chopil P. Theodosius iniciativy. Byl už zocelen vlastní zkušeností s kulturním bojem a jeho ostrým nenávistným postojem k církvi, jehož obětí se stal jako farář v Badenu. Bystře vytušil, že je nutné se ateismu postavit právě křesťanskou výchovou a vzděláním dětí a mládeže a dobře organizovanou charitou.

Začal uskutečňovat záměr, který v něm uzrál v nuceném exilu v Alsasku: svěřit výchovu školským řeholním sestrám, které by pomohly utvářet novou ušlechtilou generaci oddanou křesťanským zásadám. Takoví lidé, vzdělaní a vědomí si věčných hodnot i smyslu křesťanského života budou také schopni přetvářet nespravedlivé poměry – o tom byl přesvědčen. Byl pevně zakořeněn v katolické tradici a „své“ řeholnice hodlal poslat ke všem společenským vrstvám. Milosrdné sestry měly milosrdnými skutky křesťanské lásky mírnit lidskou bídu. Takové služby však byly schopny jen ženy s velikým srdcem, ochotné kvůli Kristu obětovat celý svůj život službě bližním.

Tři takové mladé ženy z Aargau, v jejichž čele stála pozdější Matka Bernarda Heimgartner, dal již vzdělávat jako učitelky a od 17. října 1844 je poslal vyučovat na vesnickou školu v Menzingen.

Fotografie zobrazuje tehdejší nemocnici v Lucernu a P. Theodosia. Titulní foto: zdroj Pixabay.