1. U Matky
Klášterní krypta v Ingenbohlu, kde najdeme hrob řeholnice s mateřským srdcem blahoslavené r. 1995 v Římě, se mezitím stala poutním místem. V kteroukoli denní dobu tu zastihnete někoho, kdo sem přišel poděkovat, pomodlit se, anebo ulevit ztrápenému srdci prosbou o přímluvu Matky Marie Terezie. První dojem, když vkročíte do pološera krypty, kde probleskují řady svící jako světelný věnec lemující náhrobní kámen, je zvláštně podmanivý. Tlumené barvy stěn i stropu, spoře osvětlený prostor s velmi prostým zařízením k bohoslužbám a především vlídné ticho, kterým na vás krypta dýchne, má v sobě něco posvátného.
Tam klečí hospodář z alpských strmých pastvin – almů a vyprošuje si Boží požehnání pro dobytek i hospodářství. V jiné lavic zahlédnete mladého člověka dotazujícího se na svou životní cestu. O kus dál sklání hlavu v dlaních muž bez práce a vroucně se modlí za nové zaměstnání. A jindy tu potkáte novomanžely, kteří si vyprošují Boží požehnání na společnou cestu. Ustaraná žena prosí za nemocné dítě, matka rodiny svěřuje své drahé a z hloubi srdce volá o pomoc v úzkostech duše, nebo bolesti těla. Jindy narazíte na mladou rodinu s dětmi; rodiče se soustředěně modlí, děti brzy po příchodu obdivují květiny, které tu nikdy neschází, a vyptávají se na ty řady dopisních obálek pečlivě srovnané na náhrobní desce. Každý šestnáctý den v měsíci je poutní den k Matce Marii Terezii, a to tu je teprve živo: farní spolky, různá křesťanská sdružení, poutníci, biřmovanci, různé generace, národnosti, řádové i civilní oděvy. Někdo spěchá poděkovat za vyslyšení, jiný předložit prosbu, opět jiný hledá klid pro závažné rozhodnutí a někdo se chce aspoň na okamžik ponořit do setkání s živým Bohem, aby ho pozdravil. Mnozí přicházejí, protože se na svůj úmysl rozhodli vykonat pouť na toto místo.
Kdo pozoruje nezaujatě to přicházení i odcházení, klečící, někdy i plačící lidi, na jiných tvářích pokojná radost nebo hluboké ponoření do modlitby, ten má dojem, jako by všecka bolest a bída života, veškerá naděje a touha přitékaly v praméncích do jediného doširoka otevřeného srdce, které všemu rozumí, každého zahrne láskou a smířlivě urovná bouře nitra – toho je schopné jen srdce matky. Proto sem spěchají jako k matce. A všichni se vracejí domů posíleni, ukonejšeni, povzbuzeni. Sdílená bolest – poloviční bolest, sdílená radost – dvojnásobná radost, říká lidová moudrost. A tak nejednou si tu zcela neznámí lidé cestou k nádraží nebo k parkovišti vyprávějí, jak je jim u matky dobře, kolik dobrého již od Boha dostali na její přímluvu.
Slovo matka je zcela přirozeným a opravdu zaslouženým titulem této jedinečné ženy. Být matkou každému, kdo v naprosté bezmoci má nárok na mateřskou lásku – to se stalo jejím životním posláním. Jejím mimořádným povoláním. K tomu si ji Bůh vybral, vybavil neobyčejnými duchovními dary, a tím ji připravil na roli duchovní matky mnoha sester i nejrůznějších lidí.
Pokračování příště…
(Sr. Gertrud Huber: Matka Marie Terezie Schererová – Matkou v těžkých dobách)
Fotografie jsou z místa, kde dříve stával rodný dům Matky Marie Terezie. V tomto
městečku Meggen ji místní uctívají jako patronku mateřství.